Archiv starého webu

Nový web na adrese: mgcb.cz

Vánoční dárek všem členům MGCB

Vánoční dárek všem členům MGCB

Alis Agostini dcera slavného to motocykového závodníka. Který je navždy spjat se značkou MOTO GUZZI a se světem kolem ní.

Alis Agostini pro MGCB

    Pokládáme-li otázky našim kolegyním sedlajícím Guzziny, řekl jsem si, že by nebylo špatné položit podobné otázky ženě nad jiné povolané a ještě ke všemu ženě, kterou většina z nás zná – alespoň z doslechu. Sesmolil jsem tedy pár otázek v její otcovštině (termín mateřština se nehodí, jak později vysvitne z textu) a během dvou dnů dorazila odpověď. Dlužno podotknout, že se paní Alis striktně nedržela položených otázek, ale naštěstí je použila pouze jako vodítko. Výsledkem je její – snad nejlepší vyjádření, které mne napadá pro označení jejího textu – vyznání. Z italského originálu je zcela jasně vidět, že je psáno srdcem, a já jen doufám, že jsem to svým překladem úplně nezmastil. No, je na Vás přátelé, abyste posoudili. Ale už dost, ticho! Hovoří (tedy, pardon, píše) paní Alis Agostini:

    „Narodila jsem se 2. června 1957. Tehdy se můj taťka rozhodl, že přestane závodit.
    Tatínek se narodil v roce 1920 a v jednapadesátém se začal zúčastňovat národních závodů v sedle pronajaté Moto Guzzi. Několik let pracoval ve fabrice a v mládí poznal závodníky takového kalibru, jako byl Omobono Tenni – a byl jimi fascinován. Velmi brzy začal vítězit, a tak poměrně rychle přestoupil do oficiální stáje MG. Díky závodění se seznámil s jednou australskou dívkou, která sledovala „cirkus velkých cen“, na ostrově Man se s ní zasnoubil, pak se znovu setkali ve Francorchamps a v Holandsku se vzali. Devět měsíců na to jsem se narodila já a táta zanechal závodění, ale nadále zůstal nadšencem Moto Guzzi.
    V roce 1956 si otevřel opravnu Moto Guzzi v Mandellu, která se časem stala  oficiálním zastoupením Agostini srl. Motorky jsem milovala vždycky. Tatínek se vracíval domů v sedle nových modelů a sem tam mě brával na projížďku; byly to okamžiky čistého adrenalinu, protože taťkovi se nikdy nedařilo jezdit „na pohodu“. S nostalgií vzpomínám na první mezinárodní srazy Moto Guzzi v Mandellu, které otec organizoval. Tolik přátel po celém světě, tolik lidí se u nás zastavovalo na oběd, fantastičtí cestovatelé, kteří velmi ovlivňovali fantazii malé holky. V 16-ti letech jsem se na upraveném mopedu Moto Guzzi zúčastnila národního šampionátu v Gimkaně a dojela třetí. Byl to úžasný pocit zadostiučinění: vzpomínám na radost, kterou mi jízda na motorce působila, pocit svobody, připadala  jsem si jako ředitelka zeměkoule.
    Po ukončení studia v roce 1980 začalo mé drsné dobrodružství, dobrodružství ženy v prodejně a opravně motorek. První opravdovou motorku jsem si pořídila za své peníze až po dvouletém působení: taťka měl totiž strach, že budu v létě v zimě jezdit jen na motorce.
    Nejkrásnějším výletem, na který jsem se kdy vypravila, byla cesta po Francii, Švýcarsku a Německu. Byly jsme jenom my dvě – já a Gelsomina (moje motorka) a silniční mapy. Mohla jsem si dovolit ten luxus vydat se po jakékoli silnici, na kterou jsem narazila, bez nutnosti plánovat a diskutovat s ostatními, mohla jsem se zastavit na kafe, nebo se jen tak kochat přírodními panoramaty. Byla jsem sama 20 dní, mobily ani satelitní navigace tehdy ještě nebyly.
    Po pár letech mého působení u Agostini srl.odešel táta do důchodu a já, nejdříve se sestrou a od roku 1991 sama spolu se zaměstnanci, táhla káru dál. Káru plnou osobní i lidské spokojenosti, ale také plnou hořkostí a zklamání ze špatných rozhodnutí učiněných různými vlastníky a vedoucími mé milované značky. Tolik iluzí, tolik chyb, málo úcty a ještě méně pokory, to vše otvíralo dveře úpadku značky. Když jsem začala v úvodu osmdesátých let pracovat, byla doba Le Mans, Californie a T3. Svět Guzzi byl světem cestovatelů, snílků – osob, na které nemohu zapomenout. Nebyli to pouze klienti, byli to přátelé. Po třiceti letech stále některé z nich potkávám: přijíždějí do Mandella a z jejich očích stále ještě vyzařuje ono zvláštní světlo.
           Svět se ale změnil a změnil se i svět Moto Guzzi, kterou mám tak ráda, a změnila jsem se i já. Postupně se dostavila únava z celotýdenní honičky, mého entuziasmu ubývalo a najednou jsem pochopila, že nestačí pracovat pouze s nadšením, ale že stále důležitější se stává racionalita.... 30 let je pro ženu zastupující v Mandellu značku Moto Guzzi až dost: dílna, náhradní díly, motorky, půjčovna, telefony, faxy, maily, dopisy, papírování, papírování, papírování.........až příliš. Mám rodinu, pořád jsem tolik let odkládala výlety a zájmy, tatínek nás opustil v roce 2008.  A tak když se objevil šikovný člověk z Mandella, mladší a nadšenější než já, a chtěl si zařídit zastoupení, nemohla jsem tu příležitost odmítnout. Definitivně jsem odešla červenými dveřmi 30 září 2009. Stýská se mi po dvojím: po motorkách v prodejně, ke kterým jsem měla  zvláštní vztah, a po mých zaměstnancích. Zbytek je minulost a jak mne učil taťka, je třeba se dívat dopředu. Nyní cestuji, vařím, maluji, čtu, procházím se a bez stresů a ráda se setkávám s Guzzisty, kteří přijíždějí do Mandella.

Jen ještě pro zajímavost Alsiny stránky:

www.alisagostini.it

Originál dopisu od Alis Agostini:

Sono nata il 2 giugno 1957. Mio papà ha deciso allora di smettere di correre in moto.
Mio papà nato nel 1926 a Mandello del Lario nel 1951 incominciò a partecipare a gare nazionali in sella ad una Moto Guzzi avuta in prestito. Lavorava da qualche anno presso l'azienda, nella sua gioventù aveva conosciuto piloti del calibro di Omobono Tenni e ne era affascinato. Incominciò subito a vincere e presto entrò nella squadra ufficiale dei piloti Moto Guzzi, le gare lo portarono a conoscere una ragazza australiana che seguiva il Circus dei Gran Premi. La conobbe all'isola di Man, poi la rivide a Francorchamps ed in Olanda, si sposarono, dopo 9 mesi arrivai io e papà smise di correre ma non di amare la Moto Guzzi.
Aprì nel dicembre del 1956 un'officina Moto Guzzi a Mandello che poi diventò la concessionaria Agostini srl. Ho amato le moto da sempre: papà tornava a casa la sera con i modelli nuovi ed a volte mi portava a fare un giro: erano scariche di pura adrenalina,non riusciva ad andare piano mio papà. Ricordo con nostalgia i primi raduni internazionali di Mandello, era stato il papà ad organizzarli , avevamo amici in tutto il mondo, tanta gente passava da casa nostra per un pasto, viaggiatori fantastici che stimolavano la mia fantasia di ragazzina. A 16 anni con un ciclomotore Moto Guzzi elaborato partecipai al campionato italiano di Gimkana ed arrivai terza. Fu una soddisfazione, ricordo il piacere che mi dava l'andare in moto, il senso di libertà, mi sentivo la padrona del mondo. Finiti gli studi alla fine del 1980 incominciai la mia dura avventura come donna in una concessionaria di moto. La prima moto vera dovetti comperarmela con i miei soldi dopo due anni che lavoravo in concessionaria: papà aveva paura del fatto che usassi esclusivamente la moto estate ed inverno.
Il viaggio più bello che ho fatto  è stato un lungo giro in Francia, Svizzera e Germania. Eravamo sole io Gelsomina ( la mia moto) e le cartine stradali. Potevo permettermi il lusso di seguire le strade che incontravo senza dover pianificare ne' discutere con altri, potevo fermarmi e bere un caffè o guardare il paesaggio, sola per 20 giorni, i cellulari non esistevano allora e nemmeno i navigatori satellitari. Mio papà si ritirò dal lavoro dopo un paio d'anni dal mio inizio e io dapprima con mia sorella sino al 1991 e poi da sola con i collaboratori ho tirato il carro. Un  carro fatto di soddisfazioni personali ed umane ma fatto anche di tante amarezze e sconfitte per tutte le scelte sbagliate e irrispettose operate dalle varie proprietà e dirigenze della mia amata Moto Guzzi.
Quante illusioni, quanti errori, poco rispetto e poca umiltà che hanno aperto le porte al declino del marchio. Sono entrata in concessionaria quando c'erano i Le Mans, le California ed i T3. Era l'inizio degli anni '80. Il mondo Guzzi era un mondo speciale fatto di viaggiatori, sognatori, persone che sono scolpite nella mia memoria, non erano solo clienti: erano amici.  Dopo 30 anni rivedo ancora alcuni di loro, vengono a Mandello e rivedo ancora nei loro occhi quella luce speciale. Il mondo è cambiato, è cambiato anche il mondo Moto Guzzi che io amavo tanto, sono cambiata anch'io, mi sono ritrovata improvvisamente stanca di correre tutti i giorni della settimana, il mio entusiasmo incominciava  a venir meno, ho improvvisamente capito che non bastava più lavorare con la passione ma diventava più importante la razionalità....30 anni donna concessionaria Moto Guzzi a Mandello sono tanti: officina, ricambi, moto, rental, telefono, fax, mails, lettere, burocrazia burocrazia burocrazia.....troppa. Ho una famiglia, ho continuato rimandare viaggi e interessi per tanti anni, mio papà ci ha lasciati nel 2008, una brava persona di Mandello più giovane ed entusiasta di me voleva fare il concessionario .Non potevo avere un'occasione migliore. Sono uscita il 30 settembre 2009 definitivamente dalla porta rossa della concessionaria. Due cose mi mancano del mio lavoro: le moto in officina con le quali avevo un rapporto speciale e la mia gente. Il resto è passato e come mi ha insegnato il mio papà si deve guardare avanti. Ora viaggio, cucino, dipingo,leggo, cammino e incontro senza stress i Guzzisti che vengono a Mandello.


Fotogalerie k článku

Před obchodem
Akce knihovna 2008
Alis Agostini
Duilio-Margo Agostini
Alis Agostini
Duilio Agostini
Duilio Agostini
Před obchodem
Před obchodem
Duilio Agostini


Komentáře

Re: Vánoční dárek všem členům MGCB
JR | 24.12.2010 15:39

Avatar

To je moc pěkný dárek, přeji Alis krásné vánoční svátky a vše nejlepší do nového roku :-)
Jaruška Riantová

Re: Vánoční dárek všem členům MGCB
Petas | 25.12.2010 15:46

Avatar

Díky všem, co dostali tohle povídání na stránky a samozřejmě hlavně Alis, že nám napsala své vyznání, je to krásné. O to více, že setkání v Mandellu s ní byla vždy velmi milá :-).

Re: Vánoční dárek všem členům MGCB
mittwoch | 25.12.2010 20:16

Avatar

Moc pěkný článek a je pravda že Alis je milá a přívětivá.

Re: Vánoční dárek všem členům MGCB
Riantini | 27.12.2010 17:14

Avatar
Moc moc pěkný článek. Díky padre Evermodovi a Alis, které tímto taktéž  přeji krásné svátky a do nového roku hodně štěstí, zdraví a pohody. Setkání s ní bylo vždy moc fajn a když jsme měli nějaký problém vždy nám ochotně pomohla. Díky Alis!!